Iluze z dávných dob

Nevím proč, ale zrovna dneska jsem si vzpomněla na jeden příběh, který jsem napsala v roztržité a grozně melancholické a možná i zamilované náladě. (Určitě zamilované, poro je to tak sladké, ha ha.) S odstupem doby vidím, jakou jsem to napsala blbost... Pěkně prvotřídní blbost, protože jsem nutně cítila potřebu vypsat svoje pocity, holt když mě v tom kamarádka ještě podporovala. Nechci se z toho vymlouvat, napsala jsem to, a co se stalo, stalo se. Vlastně nestalo, sice je možné všechno, ale někdy je lepší od toho upustit... Ale co, myslím, že dvanáctiletým holkám by se tenhle zamilovaný příběh mohl líbit. A když ne jim, tak třináctiletým. Nebo úplně někomu jinému. Spisovat, to umím, i když to mnohdy nedává hlavu a patu. Abych pořád jenom neplkala, tak sem ten příběh dám. Není to podle reality, protože jsem si ji vysnila, ale... jejda, furt melu, tak nic, jdu to sem dát :D


Kdy se sny stanou pravdivými? Tuhle otázku si kladu dost dlouho na to, abych mohla pravdivě odpovědět, že nikdy. Ale jestliže nikdy, proč pak pořád sníme o věcech, které nejsou, ale mohly by být? Dělá nám radost si něco představovat, ale pak spadnout zpátky do kruté reality a uvědomit si, že to takhle nikdy nebude? Stejně nikdy nepřestanu doufat. A vám taky radím, abyste nikdy nepřestali. Jen tak si dokážeme udržet příčetnost a nezešílíme. Anebo je to právě naopak?
Tolik k mému psychologickému úvodu. Proč vůbec mluvím o takových věcech, by zajímalo i mě. Pro dnešek jsem se však rozhodla na všechno vykašlat. Dneska je můj velký den a nenechám nikoho, aby mi ho zkazil.
Miluju krásné šaty, velké šaty, takové, jaké nosívaly princezny. Taky jsem se rozhodla princeznou stát. Co všechno si bere s sebou taková princezna na ples? Nádherné šaty (splněno), korunku (splněno) - ve svých dlouhých zapletených vlasech od služebnic (technicky vzato, kamarádky se na jeden den staly mými služebnicemi), záviděníhodné střevíčky (musí stačit obyčejné lodičky, na nohy se mi stejně nikdo koukat nebude), optimální množství šperků (stačí náušnice, nemusím mít na sobě náramek s diamanty... To bych vlastně ani nemohla), a to nejdůležitější - nádherného okouzlujícího prince. Moc ráda bych za poslední položku napsala splněno, jenže bych se tím stavěla do divné situace. Mám nádherného okouzlujícího tanečníka? Ano, mám. Je to ovšem princ? Těžko říct... Princ by se měl o svou princeznu zajímat a trochu se chovat jako princ. Tipuju, že dneska budu princezna tančící s gentlemanem z 21. století.
Koukám se na sebe do zrcadla a dolazuji poslední úpravy. Už je čas vyrazit, abychom všechno perfektně stihli. Ne já a on, samozřejmě, ale celá parta lidí, dalších princezen a princů a našich tanečních mistrů. Ačkoli se mi to nelíbí, uvedu to na pravou míru. Dnešek se nese ve jménu šluskolony, závěrečné taneční lekce kurzu. Fuj. Mnohem raději si myslím, že je to ples v našem království. (Už tak mám málo LARPů, a teď mi ještě chce někdo sebrat možnost být princeznou? To teda ne!)
"Astrid? Jdeš už?" slyším zespoda volat svou kamarádku Kim, která u mě spala a už od rána se připravujeme na dnešní velkou událost. Vzájemně jsme si namalovaly oči, pomohly si do šatů a teď vyrážíme. Julius nás odveze, ale nemá nejmenší chuť dívat se na nás. Nevyčítám mu to, jsem ráda, že aspoň máme odvoz.
"Jo," houknu zpátky na Kim a peláším dolů.
"Teda, ty jsi krásná, závidím každému klukovi, který si s tebou zatančí."
Usměji se na ní a oplatím jí pochvalu. Kim má šaty úplně jiného střihu, ne každý má rád princezny a jejich šaty, to chápu.
"A vaši teda nejdou?" zeptá se za chvilku. Zavrtím hlavou.
"Oni jsou úplně pryč. Mám na zítra dům pro sebe. Teda, Julius tady bude."
Kim kývne a žene se do obýváku. "Ju, můžeme jet? My už jsme připravené."
"Už?" podiví se. "Myslel jsem, že až za... aha, to už je tolik hodin? Jasně, jedeme. Máte všechno? Peníze na alkohol? Kondomy v kapse?"
Kim obrátí oči v sloup. "Viděl jsi někdy, že by šaty měly kapsy?"
Pak se ozvu pro změnu já. "Vážně? Alkohol? Kondomy? Za co nás probůh máš?"
"Víte co? Já taky půjdu. Počkejte ještě pět minut, než se nasoukám do obleku."
S Kim na sebe vrhneme nechápavý pohled, pokrčíme rameny a začneme se smát. Nesmírně by mě zajímalo, co ho přimělo změnit názor na poslední chvíli. Neměl dělat něco jiného? Upřímně mi to ale bylo úplně jedno, hlavně když nás vezme tam a mě zase zpátky.
Mezitím, než se Julius oblékne do svého princovského obleku, obouváme si s Kim lodičky a následně oblékáme kabáty.
"Hotovo, můžeme vyrazit," říká Ju a rychle si vezme boty a kabát.
Kim mi podrží otevřené dveře, protože já a moje princeznovská sukně bychom se tam jinak nevlezly.
Auto je naštěstí dost velké, takže mi nedělá žádný problém si tam sednout. Myslím na to, že bych správně měla mít kočár, ale v něm by se mnou, pravda, měl být princ. A ten je zatím daleko. Takže smutně vydechnu a dívám se z okna.
Cesta probíhá v klidu, navíc zjišťuji, že Ju je až moc potichu na jeho poměry. V zrcátku vidím jeho upřený a zamýšlený výraz a přemýšlím, o čem přemýšlí.
Pak se kouknu na Kim, ta hledí do země a tváře má zrůžovělé. Dávala si tvářenku, když jsem se nedívala? Nebo...?
A pak zase hledím z okna a naslouchám rytmu svého srdce, které bije prudčeji a prudčeji, čím víc se blížíme k Místu Pravdy.
Přeji si, aby tam na mě čekal. Aby mi otevřel dveře od kočáru (eh, auta), aby mě chytil za ruku a dlouze políbil, aby se stal mým princem a já jeho princeznou.
Jediné, co nás na parkovišti přivítá, je studený vítr. Táhne mi na obličej, ale neodvažuji si dát šálu, mohlo by to zkazit můj dokonalý účes.
"To je zima, co?" podotýká Ju, jako kdybychom snad neměly smysly.
"Tak rychle, ať jsme co nejdříve v teple!" zacvaká Kim zuby a už se řítí vpřed.
Ju akorát stačí zamknout auto a vykročí za ní.
Hej, a na mě se jako zapomnělo? Já v těchto šatech opravdu nejsem schopna běhu.
Snažím se je dohnat a přitom si uvědomuji, že se mé myšlení opět přeorientovalo z princeznovské na normální holky z 21. století. Zpomalím, chytím si šaty a usmívám se. Copak mi vadí troška větříčku ve tváři, když za chvilku mám spatřit svého prince? Usměji se ještě víc a následuji svou kamarádku a svého bratra.
Čekají na mě u dveří a Ju si přitom vytahuje peněženku. Udělám pukrle (nebo spíš se o to pokusím) a snažím se nedávat najevo, jak jsem nervózní. Jsou princezny nervózní? Musejí být!
Nějaká ženská u vchodu si zaeviduje moje a Kimino jméno, Ju vytahuje peníze a platí si vstup. Společně vcházíme dovnitř a mně se podlamují kolena.
Je tady hodně lidí. Hodně princezen... nebo spíš málo, protože to ostatní jsou puberťácké holky. A pak spatřím svého tanečníka. Svého... tanečníka, o kterém doufám, že bude mým princem. Ohlédnu se za ním, když jdu s Kim do šatny.
"Jamie je tady, viděla jsi ho?" Přikývnu. Jak bych ho mohla nevidět, když se celý můj prostor točí kolem něho? "A Sheldon tu je?" zeptám se zase já.
"Jo jo, ten je tu taky. Ne že bych byla nějak extra nadšená."
Zamračím se, pak si ale připomenu, že to princezny nedělají, a zase se usměju. "A z Jamieho nadšená jsi?"
"To jsem neřekla. Jen jsem ti chtěla říct, že je tady, kdybys o tom nevěděla."
Zatímco vedeme tuto podivnou konverzaci o našich tanečnících, svlékáme si kabáty a ukládáme je do šatny pro účinkující.
Následně projdeme dveřmi na druhé straně a ocitáme se na parketu, kde si hodně párů opakuje kroky.
Přijdu za Jamiem a snažím se vypadat co nejvíc v pohodě. "Ahoj," můj krásný princi.
"Ahoj Astrid!" vítá mě Jamie. Prohlíží si mě. Prohlíží si moje šaty. Co mám dělat?
Chytím ho za rukáv od košile a táhnu ho několik kroků od skupinky lidí, se kterou právě mluvil. "Nechceš... si taky zopakovat kroky?" Ne že bych je zapomněla, ale strašně ráda se tě dotýkám.
"Kroky?" tváří se překvapeně. "To jsi je zapomněla?"
Nezapomněla! "Já jen, pro jistotu, víš... Třeba tango... A pak jive... Anebo nemusíme." Musíme!
"To zvládneš, uvidíš. A neboj, já tě povedu." Věnuje mi jeden ze svých zářivých úsměvů. "Moc ti to sluší." Vypadáš jako princezna a já budu tvůj princ. Proč to neřekl?
"Dobře, stejně to už za chvíli začne."
Ani se nestihneme vrátit ke skupince, když dostáváme pokyn k seřazení za oponou, abychom hned, jak začne hudba, byli schopni začít tančit.
Jamie mi nabízí rámě, a tak se do něj dychtivě zaháknu (ne však aby mou dychtivost poznal) a odvádí mě na naše předem určené místo.
"Bojíš se?" ptá se mě.
"Docela," odpovím. Je mi jedno, že na mě kouká brácha, lidi ze školy a dalších deset tisíc neznámých rodičů. Bojím se hlavně jeho.
"Nemusíš." A nějaké jiné uklidňující slovo by nebylo? Už teď mi bije srdce jako splašené, jak se pak mám soustředit na kroky?
Klid.
Výdech.
A nádech.
Pomalu přestávám vnímat okolí. Jsem princezna a na dnešním plese tančím se svým princem.
Začíná hrát hudba a my nastupujeme polonézou. Trošku se motám mezi ostatními, ale není to nejhorší. Ubíhá to strašně rychle.
A pak nám hrají čardáš. Ten mi připadá na princeznu moc tvrdý. Dupu do podlahy a Jamieho držím za ramena. Zkouším se na něj usmát, ale stejně jenom pořád vnímám svou ruku, jak se ho dotýká.
A pak přichází waltz. Tanec, při kterém roztávám.
Jamie mě něžně chytí levou rukou za mou pravou a pravou mi položí na záda. Já mu zase svou ruku dám na rameno. Stojíme u sebe tak blízko, že jsem si jistá, že musí cítit můj zrychlený tep i dech. Dýchám mu na rameno a on mě neznatelně (neznatelně pro okolí, já to samozřejmě poznám) hladí.
Waltz.
Společně tančíme, on mě vnáší do otoček, jako by to byla ta nejjednodušší věc, a všechno je přirozené. Ta ladnost, jemnost, cítění... Vždyť já bych s ním mohla tančit až do smrti!
Ani si nepamatuji, kdy dohrává muzika a začínají se hrát další tance. Všechno ostatní nám taky jde, ale jsem moc rozrušená, než abych si to pamatovala. Myslím jsem pouze na jeho dotyky při waltzu a jak jsem v jeho náruči roztála.
A pak končí série povinných tanců. Jdu si sednout a najít Kim. Jamie vypadá, že chce zase tančit s někým jiným, tak ho nechám.
Juliuse nacházím u jednoho vzdálenějšího stolu a kupodivu je tam s ním i Kim.
"Co Sheldon? Jak vám to šlo?" ptám se a sedám si k nim.
Kim mávne rukou. "Ani se neptej, je to trouba. Pomalu ani neví, kde mě má držet. Ale nestěžuji si, ostatní kluci jsou ještě větší dřeva." Pozvedne obočí. "A co Jamie?"
V ten moment cítím, jak rudnu. "Dobrý, znáš to, tančili jsme..." Pochybuji, že ji moje odpověď uspokojila, ale víc ze mě nedostane.
Ju mi přistrčí svoje pití. Skepticky se na to podívám, ale pak si uvědomím, že on řídí, a tak by si alkohol neobjednal. Aspoň doufám. Riskuju to a napiju se. Je to normální sprite. Osvěžující chuť. Ale ne tak osvěžující jako...
"Smím prosit?" ozve se vedle mě. Nevěřím vlastním očím! Ju malém klečí na zemi a vyzývá Kim k tanci. To jsou mi věci!
"Ano," zachichotá se Kim a odchází s ním na parket. Co se ještě dneska nestane...
Chvíli usrkávám sprite, a když už mě chce zase někdo vyrušit, chystám se odpovědět něco, co se k princezně rozhodně nehodí.
"Posuň se trošku, Astrid," vybafne na mě ten nejsladší hlas, co znám. Jamie? A sedá si vedle mě? Mlčky se posunu a on si vedle mě sedá.
"Líbilo?" ptá se.
Přikyvuji, na pořádnou odpověď se nezmůžu.
"Akorát to uběhlo docela rychle, viď?"
Znovu přikývnu.
Pohladí mi hřbet ruky. "Moje drahá princezno, věnovala bys mi prosím ještě jeden tanec?"
Klidně tisíc, klidně bych s tebou tančila až do samého konce světa, můj drahý princi! Přikývnu a usměju se na něj.
Odvádí si mě na parket.
Ani se jeden druhého nemusíme ptát, co si spolu zatančíme, přirozeně se chytneme do těsného držení, kdy se naše těla proplétají a dotýkají. V tu chvíli si neumím představit nic příjemnějšího. Hladí mě rukou na zádech, zatímco děláme čtverec, a přitiskne si mě k sobě, když se otáčíme. Pak se najednou zastaví.
"Astrid..."
Tázavě k němu vzhlédnu, ale nestačím udělat zhola nic a najednou cítím jeho rty na svých a mozek mi exploduje a vůbec netuším, co mám dělat, a srdce mi bije milionkrát prudčeji a zdá se mi, že všechno cítím invenzivněji, a on mě něžně drží a líbá mě a mně je úplně jedno, že kolem jsou lidi, a líbám ho taky a...
Koutkem oka zahlédnu tu nejnemožnější věc. Ju a Kim se taky líbají. Ju a Kim!
Zatímco se tisknu k Jamiemu, je mi jasná jedna věc. Vím přesně, kolik lidí bude dneska Ju odvážet k nám domů.