Nevím proč, ale zrovna dneska jsem si vzpomněla na jeden příběh, který jsem napsala v roztržité a grozně melancholické a možná i zamilované náladě. (Určitě zamilované, poro je to tak sladké, ha ha.) S odstupem doby vidím, jakou jsem to napsala blbost... Pěkně prvotřídní blbost, protože jsem nutně cítila potřebu vypsat svoje pocity, holt když mě v tom kamarádka ještě podporovala. Nechci se z toho vymlouvat, napsala jsem to, a co se stalo, stalo se. Vlastně nestalo, sice je možné všechno, ale někdy je lepší od toho upustit... Ale co, myslím, že dvanáctiletým holkám by se tenhle zamilovaný příběh mohl líbit. A když ne jim, tak třináctiletým. Nebo úplně někomu jinému. Spisovat, to umím, i když to mnohdy nedává hlavu a patu. Abych pořád jenom neplkala, tak sem ten příběh dám. Není to podle reality, protože jsem si ji vysnila, ale... jejda, furt melu, tak nic, jdu to sem dát :D