...a tak jsem našla starou básničku. Jen tak, náhodou. Byla ve starém sešitě z němčiny, a vzhledem k tomu, že ani nemám náladu nic dělat, nevím, proč jsem ho vyhrabala. Jasně, je v něm napsané téma, které potřebuji zpracovat, akorát ho teď nechci dělat. Možná zítra, možná pozítří, do úterka času dost. No, každopádně jsem si to přečetla a zjistila, že to docela vystihuje můj momentální stav (ne pořád, ne ve všem, ale necháme rány, ať se samy zahojí). Zde je ona oxymorónská básnička:
Tupý meč mi setnul hlavu,
je den, já nic nevidím,
v moři krve tady plavu
je hluk, já nic neslyším,
za okamžik rychle umřu
vůně už neucítím...
Docela dobré, ne? Bylo to složené nějak kvinta-sexta, domácí úkol z češtiny. Nejsem žádný rozený básničkář, ale na tenhle princeznovský kousek jsem docela pyšná. Stejně jako na další, ale o tom jindy.