Ano, opět česky, protože v poslední době jsem si nějak výrazně oblíbila češtinu. Neříkám, že jsem ji neměla ráda dřív (to jsem měla, mám a mít budu), ale teď ve mně převládl pocit jakési vznešenosti a možná i nadřazenosti. Je to tím, kolik se dá vytvářet krásných variací slov a vět, z nichž hodně jich je naprosto uchvacujících.
To je tak - když mluví Němec, neználkům připadá, že jim nadává :))) S češtinou a slovenštinou je to troufám si říct přesně naopak - i ta sprostá slůvka se mi líbí! Frekventovaně je sice nepoužívám, a když někdo v inteligentním kontextu nějaké z nich použije, vůbec mi to nevadí (taky je občas použiji, záleží na náladě).
V češtině jsem tedy po dlouhé době začala něco spisovat. Určitě mě znáte - romantika především (možná trochu tvrdší, uvidím), tentokrát pohádkový nádech místo realistického, dokonce jsem použila konfrontaci vznešeného s přízemním... I když, to asi vyzní divně, takže ten pohádkový kontext budu muset ještě upravit. Anebo ne, je to můj příběh, a ne nějaká knížka, kterou musejí mít v nakladatelství cenzurovanou.
Psaní mi bude trvat určitě dlouho. Píši pouze, když mám náladu, a to je hlavně ve dvou případech - kdy jsem extra šťastná a zrovna neprovozuji svou oblíbenou činnost (kromě psaní), a kdy mám melancholickou náladu (to už však nebývá příliš často). Teď vlastně nejsem ani v jednom z těchto stavů, ale vlastně psát na blog je něco jiného, než samotný příběh, do toho asi dneska nepůjdu.
A abych pořád jenom neplkala, je tady začátek (kratičký, však on to bude kratičký příběh):